Na kafíčko s Térou

Po pár měsíční pauze jsem tady zas! Jak někteří z Vás ví, momentálně Erasmuju a peru se se životem v německém Mnichově(takže se omlouvám za všechny šotky, které jsou v článku k nalezení, protože občas mi ta němčina už leze na mozek.) A i tady jsem přišla na pár věcí, které by byla škoda nesdílet. Tentokrát to sice nebude o kávě(jelikož v práci jsem musela skončit a jsem příliš stydlivé pako na to, abych si tady našla novou - i když co si budeme, pěkně už mě svrbí ruce z toho, jak jsem dlouho nesáhla na kávovar), ale můžete si udělat šálek nějaké té parádní arabiky, pohodlně se usadit a pustit se do čtení. Do Mnichova jsem přijela na začátkem září a ta tu dobu jsem měla možnost seznámit se nejen s místními, ale také s dalšími Erasmáky ze všech koutů planety. A jak už to tak bývá, když člověk potká "novou kulturu", začali jsme porovnávat svoje zvyky a tradice, a právě díky tomu jsem si uvědomila, že my Češi děláme pár věcí, které ačkoliv pro nás jsou zcela běžné, ve světě by ...

Barista sám o sobě je člověk připravující kávu. Pokud bych to měla říct hodně polopatě, tak je to ten člověk, který stojí za kávovarem a pekelně se soustředí. Ale často vychází z této role. Proč? Protože to situace jednoduše vyžaduje. Uklízeč A když zrovna není za kávovarem, tak nejspíš nakládá nádobí do myčky nebo někde lítá s mopem, leští vitrínky, utírá lesklé plošky, poličky od prachu a někdy i hůř ... čistí záchody. Ano, pokud si myslíte, že na ty hajzlíky v kavárně se nesahá, tak vás nejspíše překvapím, protože pokud kavárna disponuje toaletami, tak se o ně my, baristé, po konci naší směny svědomité staráme. Desinfikujeme je, leštíme mísy a dáváme do nich takové ty voňavé blbosti, leštíme zrcadla, měníme toaletní papíry, kterými si vy stejně většinou utřete především mokré ruce, místo toho, abyste použili fukar, takže potom si chodíte stěžovat, těm soustředěným lidem za kávovarem, že si nemáte čim utřít zadek, protože koše přetejkají toaleťákem. Takže vás prosím, v momentě ...

Jeden můj kamarád se mě pokaždé, když mě potká, ptá, jak je v práci, kolik svých telefonních čísel jsem rozdala na ubrousky společně s otiskem rtů. Žije totiž v představě, že dělat baristu znamená denně se potkávat se super cool lidmi, povídat si s nimi a flirtovat. A kolikže čísel jsem rozdala? Ani jedno. Nikdy. A tady je několik důvodů, proč kavárenství takto (většinou) nefunguje. #1 - Já se lesknu - ty se leskneš - všichni se leskneme Je to tak. A může za to ten zpropadený kávovar. A taky myčka. Zkuste si strávit 8 hodin v takové sauně a uvidíte sami, že vaše čelo bude zářivější než vaše budoucnost #2 Make-up? Ani náhodou Otisky rtů na ubrousky jsou passé už z jednoho prostého důvodu - nosit do práce make-up nemá cenu. Díky všem těm krásným věcem (ano, zase je tu kávovar a myčka) se veškerá pečlivě namalovaná fasáda rozteče a dopadne to většinou tak, že na konci směny vypadáte jako panda. Wow, jak sexy. #3 Něžné ručky A kávovar do třetice. Představte si tu romant...

Kávu si lze objednat různými způsoby. Zákazníci mívají často poněkud zvláštní nebo netradiční přání. Některé z nich jsou však až tak kuriózní, že je mi radostí se s vámi o těch  Top 6   (podle mě nejčastějších a nejneohranějších) kavárenských špeků podělit. Kafe "Dobrý den. Dal bych si jedno kafe." "Dobře a jaké?" "Prostě kafe." Super. Gratuluji k takovému převratnému životnímu rozhodnutí, ale říct v kavárně, že si dáte kafe je jako říct v řeznictví, že chcete maso, v pekárně že si dáte pečivo nebo v květinářství poprosit o kytku. Víte, kam tím mířím ... Pikolo Pravidlo č. 1 zní - Pikolo neexistuje. Neexistuje. A do třetice - NEEXISTUJE! Ať je vaše Espresso sebemenší, tak nikdy není Pikolo. Netuším odkud to přišlo, ale rozšířilo se to u nás v Čechách jako cholera v Jemenu... Expreso Ne, ani Espresso, které vypijete na ex není Expresso. A o kávě, které vám dělala vaše drahá již bývalá polovička k snídani to platí dvojnásobně. Mačijáto ...

Kavárnu, ve které pracuji, navštěvují především cizinci. A za ten půlrok, který jsem zde strávila, jsem si všimla spousty zajímavých věcí ohledně jednotlivých národností. Jak se poznají Italové? Jak vím, co si objednají Britové hned po tom, co překročí práh kavárny? To jsem všechno věci, o které bych se s Vámi ráda podělila. (Nebo si prostě jenom potřebuji vylít trošku zlost a nervíky.) Britové  Poznají se snadno - podle perfektního přízvuku. Když vyřizuji jejich objednávku, moje sebevědomí většinou klesne někam hodně hluboko dolů (kam se hrabu já a moje čenglish). Kromě toho, že si objednají americano nebo černý čaj s mlékem a cheesecake, tak se často shánějí také po skořicových šnecích (nemáme) nebo po smetaně do kávy a čaje (máme, ale nedáme). Jsou neskutečně milý a podle toho vypadá i spropitné. Rusové Pokud bych měla pojmenovat komunikaci s lidmi z Ruska jedním slovem, použila bych nejspíše přívlastek složitá. Je to dáno tím, že tito Ivanové a Olgy odmítají komunikovat...

Dnes jsem společně se svými přáteli vypravila do vyhlášené kavárny Místo nedaleko stanice metra Hradčanská. Na tuto kavárnu jsem slyšela ódy, takže jsem byla zvědavá, co na nás čeká. Kromě posledního volného stolečku v rohu, na nás čekal nepřeberný výběr dezertů (ano, mé srdce při pohledu na vitrínu zaplesalo) a zimní směs na mlýnku (alespoň tak tvrdil nápojový lístek) a opravdu krásný interiér, který působí vzdušně a vytváří skvělou atmosféru nejen na kávu s přáteli, ale také na učení nebo vyřizování pracovních záležitostí. Jako již tradičně jsem si objednala flat white a mojí pozornost nejvíce zaujala matcha pěna a kokosová panna cotta s mangem. Káva byla výborná - s "hutnou" chutí a lehkými ovocnými podtóny. Mikropěna obsahovala sice jemné bublinkami, ale jinak splňovala vše, co by mít měla. Vím, že se lidé dělí na dvě skupiny - na ty, kteří nedají dopustit na cokoliv s příchutí matchi a na ty, kteří ji ze srdce nesnáší. Já jsem "skalním fanouškem", t...

V minulých dnech jsem zavítala do brněnského Flexaretu , kde jak už název napovídá nejde jenom o kávu. Flexaret je útulná kavárna nedaleko centra Brna. Než začneme o kávě, tak nejdříve něco málo k interiéru - musím říct, že jsem se opravdu cítila jako kdybych se vrátila o pár let zpátky a šla k babičce na kafe. Pokud lze něco označit slovem " retro ", tak je to jednoznačně tato kavárna - od stolků, přes porcelán až po zásuvky nebo kachličky na záchodech. Vše na vás dýchne atmosférou socialistického Československa. Aby toho nebylo málo, atmosféru skvěle dokresluje playlist v duchu 70. a 80. let. Jediné, co se této tradici vymyká jsou obrazy z aktuální výstavy (ale k tomu až za chvíli). Teď ke kávě - ta pro mě byla celkem zklamáním. Káva samotná měla být (jak hlásal nápojový lístek) arabica s vyšší aciditou, což by samo o sobě nijak zlé nebylo. Spíše mě nepříjemně překvapila kvalita mléka na flat whitu. Jaký byl záměr je pro mě pořád záhadou. Nevím, o co se slečna za bare...

Mamacoffee v Londýnské ulici je útulná kavárna, co by kamenem dohodil od Náměstí Míru, která v teplých dnech potěší venkovním posezením. Kavárna je pravidelným odběratelem fair trade kávy a my jsme na mlýnku "zastihly" Santu Marianu , která mě osobně překvapila výraznou chutí s kakaovými podtóny. Druhy se samozřejmě pravidelně střídají. A pokud nemáte zrovna chuť na kávu, věřím, že nepohrdnete například domácí limonádou nebo nějakým z výběrových druhů čajů. Hned při příchodu nás přivítala milá a ochotná obsluha. Chlapec za barem nám dokázal krásně popsat rozdíl mezi latte a flat whitem  (asi jsme musely vypadat jako naprosté hlupačky, protože nám to vysvětloval jako dětem ve školce, ale není se na co zlobit, naopak je hezké, že dokáže přiblížit sortiment i zákazníkovi naprostému laikovi). Na své si přijdou i milovníci sladkých dobrot - sušenka s pekanovým ořechem byla příjemná klasika, která neurazí, ale také nenadzvedne ze židle, zato citronové mini bábovičky ...