Po pár měsíční pauze jsem tady zas! Jak někteří z Vás ví, momentálně Erasmuju a peru se se životem v německém Mnichově(takže se omlouvám za všechny šotky, které jsou v článku k nalezení, protože občas mi ta němčina už leze na mozek.) A i tady jsem přišla na pár věcí, které by byla škoda nesdílet. Tentokrát to sice nebude o kávě(jelikož v práci jsem musela skončit a jsem příliš stydlivé pako na to, abych si tady našla novou - i když co si budeme, pěkně už mě svrbí ruce z toho, jak jsem dlouho nesáhla na kávovar), ale můžete si udělat šálek nějaké té parádní arabiky, pohodlně se usadit a pustit se do čtení.
Do Mnichova jsem přijela na začátkem září a ta tu dobu jsem měla možnost seznámit se nejen s místními, ale také s dalšími Erasmáky ze všech koutů planety. A jak už to tak bývá, když člověk potká "novou kulturu", začali jsme porovnávat svoje zvyky a tradice, a právě díky tomu jsem si uvědomila, že my Češi děláme pár věcí, které ačkoliv pro nás jsou zcela běžné, ve světě by mohly vyvolat velké halo.
Jelikož se blíží ty svátky míru a klidu, které jsou každoročně plné stresu a shonu, mluvila jsem s několika lidmi a tom, co se kde dělá. Že v Brazílii mají 30 stupňů a ve Francii jedí lidé jako předkrm sýr zase nikoho na zadek tolik neposadilo. A pak přišel na scénu kapr. Asi všichni znáte tu scénu z Pelíšků, kdy se Donutil vsadí s Polívkou o to, že vydrží nedýchat déle než minutu. Pokud ano, tak si jistě pamatujete i toho plovoucího kapra ve vaně. A přesně to jsem se snažila vysvětlit Američanům.
Ti naprosto neměli slov, když jsem jim začala líčit takovou obyčejnou předvánoční situaci:
"No víte, to je tak. Jedete do kauflandu bojovat o máslo ve slevě se zbytkem maloměsta, táta (celý naštvaný a nervozní samozřejmě) vás vysadí před krámem a snaží se najít alespoň jedno volné místo, na které by se dal zaparkovat náš fiat. A vy máte dvě možnosti - jít pro košík a snažit se protlačit davem nebo jít hladit kapry. Přesně tak. Jakožto nekřesťani držící křesťanské tradice nejí plno lidí během Štědrého dne maso (až na kuřízkožravce jako jsem já), ale rybu (protože to pro křesťany není maso)."
Takže ano - představa toho, že si člověk vybere v bazénu plném ryb "tu svojí", nechá si jí picnout a pak ji přinese domů na polívku nebo k salátu, je nemyslitelná. A co teprve verze s rybou, kterou si člověk přinese živou v igelitce nějakého nejmenovaného obchodního řetězce, vypustí ji doma do vany a pak se na ni chodí dva dny koukat, jak chudinka lapá po dechu.
"Není to týrání zvířat?" zeptala se mě jedna nizozemská slečna.
"Těžko říct." moc jsem se k tomu nechtěla vyjadřovat, protože ještě neví o věcech jako je zabíjačka (ale o tom až za chvíli).
Další ujetostí v pořadí je zlaté prase. Znáte to - když nebudeš celý den jíst, uvidíš zlaté prasátko. I když ho nikdo nikdy neviděl, protože jsou přeci Vánoce a o Vánocích člověk může všechno. Třeba i sežrat tác cukroví k snídani. A kdo by odolal lineckému a vanilkovým rohlíčkům, že ...
Křesťanské svátky - část druhá. Ne neschováváme vajíčka na zahradě. Velikonoce v Čechách mají jiné grády. Pokud jste holka, tak cca dva dny strávíte vyvařováním a dekorací vajec pro koledníky. Ty mazanější se vymluví na fiktivní babičku/tetičku/sestřenici z Horní Dolní, kde tráví svátky přece každý rok. V pondělí to všechno vypukne. Chlapci s pomláskami seřežou člověka jako psa, vy si utřete slzy z té pěkné a zdravé tvářičky, kterou máte ještě z loňska a obdarujete je pentličkou, kraslicí, čokoládou a panáčkem něčeho dobrého do jedné (nebo do druhé) nohy. A pak se všichni ožerou. Ale to je jenom ta severozápadní verze, kterou znám já. Pak je tady ještě ta moravská, kdy lidi nosí kroje (třeba nenosí, ale mně se ta představa líbí, tak mi jí laskavě nechte), polévají se vodou a pak se ožerou ještě víc.
"Bolí to?"
"Jo, trochu."
"A proč to teda nezakážou? Vždyť je to násilí"
"Ne. To je tradice drahoušku."
Dostali jste někdo na prdel? Nebo jednu výchovnou? Já sice ne, ale to neznamená, že se sem tam nestane, že bych nepotkala mamču s děckem, které řve jako by ho na nože brali, protože to tu hračku prostě chce. V takovém případě mamina dost často použije svojí mocnou pravačku a děcko dostane lehký nářez. Nehledě na to, kde jsou. V tramvaji, v obchoďáku, na ulici. A nikdo se (většinou) na matku nevrhne jako na tyratelku, protože toto se občas stává.
"No to je hrozné. To u nás by jí to dítě německé úřady už sebrali!"
A to má drahá ještě nevíš, co se děje v některých domácnostech s páskami, vařečkami nebo v podstatě se vším, co přijde v vhodnou chvíli pod ruku.
Přiznávám - nikdy jsem na žádné nebyla. Ale slyšela jsem nespočet příběhů. Každopádně reakce Kanaďanek na zabíjačku, akci, na kterou se sjede široké příbuzenstvo, aby společně ukončili život roztomilého pašíka, kterého si poctivě vykrmili v chlívku na zahrádce, byla k nezaplacení. A raději jsem se nezmínila, co všechno se dá z jednoho prasátka udělat - od jitrniček, prejtu, tlačenek až po "černou" polívku.
Celkově představa toho, že má někdo na zahradě svoje vlastní slípky nebo králíky, je pro cizince nepředstavitelná. Proč, když si v Lidlu to kuře můžu koupit?
My, Češi, si nedokážeme představit život bez našich homemade svačinek. Už od první třídy si je nosíme do školy. Chleba nebo rohlík pěkně se šunkou nebo sýrem. Klasika. Ještě k tomu nějaká zelenina nebo ovocíčko do krabičky a jsme hotoví.
Abych byla upřímná, ještě teď na mě mojí spolubydlící koukají jako na krávu, když si mažu večer žervé na chleba, protože bez sváči to přeci nejde.
"Name day? What's that?"
"To je den, kdy slavíš to, že ti rodiče vybrali takové překrásné jméno jaké máš."
"A to má jako každý?"
"Pokud tvoje jméno není něco super exotického a máš spíš tradiční jméno jako třeba Jakub, Jana nebo Tereza, tak ano, každý máte ten "svůj" den."
"A co teda děláte, když máte jmeniny?"
"Tak nic moc. Je to jako malé narozeniny. Uděláme chlebíčky a pak se ožereme."
Pokud jste se prokousali až ke konci, tak bych Vám chtěla popřát hezké svátky, kapra bez zbytečných kostí a třeba i to zlaté prase. Doufám, že i když se článek netýká mojí tradiční tématiky, tak že se Vám i přesto líbil. Pokud byste chtěli sledovat moje německé dobrodružství, tak můžete zde. Sem tam něco postnu o tom, jak žiju nebo přežívám.
Šťastné a veselé Vánoce a hodně šálků kvalitní kávy v roce 2018 přeje
Do Mnichova jsem přijela na začátkem září a ta tu dobu jsem měla možnost seznámit se nejen s místními, ale také s dalšími Erasmáky ze všech koutů planety. A jak už to tak bývá, když člověk potká "novou kulturu", začali jsme porovnávat svoje zvyky a tradice, a právě díky tomu jsem si uvědomila, že my Češi děláme pár věcí, které ačkoliv pro nás jsou zcela běžné, ve světě by mohly vyvolat velké halo.
1. Vánoce
Jelikož se blíží ty svátky míru a klidu, které jsou každoročně plné stresu a shonu, mluvila jsem s několika lidmi a tom, co se kde dělá. Že v Brazílii mají 30 stupňů a ve Francii jedí lidé jako předkrm sýr zase nikoho na zadek tolik neposadilo. A pak přišel na scénu kapr. Asi všichni znáte tu scénu z Pelíšků, kdy se Donutil vsadí s Polívkou o to, že vydrží nedýchat déle než minutu. Pokud ano, tak si jistě pamatujete i toho plovoucího kapra ve vaně. A přesně to jsem se snažila vysvětlit Američanům.
Ti naprosto neměli slov, když jsem jim začala líčit takovou obyčejnou předvánoční situaci:
"No víte, to je tak. Jedete do kauflandu bojovat o máslo ve slevě se zbytkem maloměsta, táta (celý naštvaný a nervozní samozřejmě) vás vysadí před krámem a snaží se najít alespoň jedno volné místo, na které by se dal zaparkovat náš fiat. A vy máte dvě možnosti - jít pro košík a snažit se protlačit davem nebo jít hladit kapry. Přesně tak. Jakožto nekřesťani držící křesťanské tradice nejí plno lidí během Štědrého dne maso (až na kuřízkožravce jako jsem já), ale rybu (protože to pro křesťany není maso)."
Takže ano - představa toho, že si člověk vybere v bazénu plném ryb "tu svojí", nechá si jí picnout a pak ji přinese domů na polívku nebo k salátu, je nemyslitelná. A co teprve verze s rybou, kterou si člověk přinese živou v igelitce nějakého nejmenovaného obchodního řetězce, vypustí ji doma do vany a pak se na ni chodí dva dny koukat, jak chudinka lapá po dechu.
"Není to týrání zvířat?" zeptala se mě jedna nizozemská slečna.
"Těžko říct." moc jsem se k tomu nechtěla vyjadřovat, protože ještě neví o věcech jako je zabíjačka (ale o tom až za chvíli).
Další ujetostí v pořadí je zlaté prase. Znáte to - když nebudeš celý den jíst, uvidíš zlaté prasátko. I když ho nikdo nikdy neviděl, protože jsou přeci Vánoce a o Vánocích člověk může všechno. Třeba i sežrat tác cukroví k snídani. A kdo by odolal lineckému a vanilkovým rohlíčkům, že ...
2. Velikonoce
Křesťanské svátky - část druhá. Ne neschováváme vajíčka na zahradě. Velikonoce v Čechách mají jiné grády. Pokud jste holka, tak cca dva dny strávíte vyvařováním a dekorací vajec pro koledníky. Ty mazanější se vymluví na fiktivní babičku/tetičku/sestřenici z Horní Dolní, kde tráví svátky přece každý rok. V pondělí to všechno vypukne. Chlapci s pomláskami seřežou člověka jako psa, vy si utřete slzy z té pěkné a zdravé tvářičky, kterou máte ještě z loňska a obdarujete je pentličkou, kraslicí, čokoládou a panáčkem něčeho dobrého do jedné (nebo do druhé) nohy. A pak se všichni ožerou. Ale to je jenom ta severozápadní verze, kterou znám já. Pak je tady ještě ta moravská, kdy lidi nosí kroje (třeba nenosí, ale mně se ta představa líbí, tak mi jí laskavě nechte), polévají se vodou a pak se ožerou ještě víc.
"Bolí to?"
"Jo, trochu."
"A proč to teda nezakážou? Vždyť je to násilí"
"Ne. To je tradice drahoušku."
3. Moje dítě - moje pravidla
Dostali jste někdo na prdel? Nebo jednu výchovnou? Já sice ne, ale to neznamená, že se sem tam nestane, že bych nepotkala mamču s děckem, které řve jako by ho na nože brali, protože to tu hračku prostě chce. V takovém případě mamina dost často použije svojí mocnou pravačku a děcko dostane lehký nářez. Nehledě na to, kde jsou. V tramvaji, v obchoďáku, na ulici. A nikdo se (většinou) na matku nevrhne jako na tyratelku, protože toto se občas stává.
"No to je hrozné. To u nás by jí to dítě německé úřady už sebrali!"
A to má drahá ještě nevíš, co se děje v některých domácnostech s páskami, vařečkami nebo v podstatě se vším, co přijde v vhodnou chvíli pod ruku.
4. Zabíjačka
Přiznávám - nikdy jsem na žádné nebyla. Ale slyšela jsem nespočet příběhů. Každopádně reakce Kanaďanek na zabíjačku, akci, na kterou se sjede široké příbuzenstvo, aby společně ukončili život roztomilého pašíka, kterého si poctivě vykrmili v chlívku na zahrádce, byla k nezaplacení. A raději jsem se nezmínila, co všechno se dá z jednoho prasátka udělat - od jitrniček, prejtu, tlačenek až po "černou" polívku.
Celkově představa toho, že má někdo na zahradě svoje vlastní slípky nebo králíky, je pro cizince nepředstavitelná. Proč, když si v Lidlu to kuře můžu koupit?
5. Svačinky
My, Češi, si nedokážeme představit život bez našich homemade svačinek. Už od první třídy si je nosíme do školy. Chleba nebo rohlík pěkně se šunkou nebo sýrem. Klasika. Ještě k tomu nějaká zelenina nebo ovocíčko do krabičky a jsme hotoví.
Abych byla upřímná, ještě teď na mě mojí spolubydlící koukají jako na krávu, když si mažu večer žervé na chleba, protože bez sváči to přeci nejde.
6. Jmeniny
"Name day? What's that?"
"To je den, kdy slavíš to, že ti rodiče vybrali takové překrásné jméno jaké máš."
"A to má jako každý?"
"Pokud tvoje jméno není něco super exotického a máš spíš tradiční jméno jako třeba Jakub, Jana nebo Tereza, tak ano, každý máte ten "svůj" den."
"A co teda děláte, když máte jmeniny?"
"Tak nic moc. Je to jako malé narozeniny. Uděláme chlebíčky a pak se ožereme."
Pokud jste se prokousali až ke konci, tak bych Vám chtěla popřát hezké svátky, kapra bez zbytečných kostí a třeba i to zlaté prase. Doufám, že i když se článek netýká mojí tradiční tématiky, tak že se Vám i přesto líbil. Pokud byste chtěli sledovat moje německé dobrodružství, tak můžete zde. Sem tam něco postnu o tom, jak žiju nebo přežívám.
Šťastné a veselé Vánoce a hodně šálků kvalitní kávy v roce 2018 přeje
Komentáře
Okomentovat